Škola života: proč Německo záměrně vnáší riziko na svá dětská hřiště

Riziko jako součást výchovy

Prolézačka Triitopia, jež se tyčí nad lesním hřištěm na nejsevernějším okraji Berlína, je přesně tím typem konstrukce, z níž by každému úzkostlivému rodiči přeběhl mráz po zádech.

Děti od šesti let se proplétají čtveřicí na sebe navršených koulí, spletených z ocelových lan, a šplhají po visutých provazových žebřících, dokud nedosáhnou plošiny zhruba deset metrů nad zemí. Rodiče se sice mohou snažit udržet se svými malými horolezci krok, avšak při výstupu provazovou pavučinou v husté síti s největší pravděpodobností zaostanou.

Vypadá‑li výstup na Triitopii riskantně, je to zcela záměrné. Tato prolézací věž, která byla postavena v parku Ludwiga Lessera v berlínské čtvrti Frohnau v roce 2018, představuje typický příklad trendu, který v Německu během posledních pěti let výrazně nabírá na síle. Stále více pedagogů, výrobců i urbanistů totiž zastává názor, že by hřiště měla upustit od snahy o absolutní bezpečí a namísto toho utvářet náročné mikrosvěty, jež děti naučí čelit obtížným situacím, a to i za cenu občasné zlomeniny.

„Chceme‑li děti na riziko připravit, musíme jim umožnit, aby s ním přišly do styku,“ vysvětluje Rolf Schwarz z Pedagogické vysoké školy v Karlsruhe, jenž působí jako poradce radnic i projektantů hřišť.

S tímto přístupem souhlasí i samotné pojišťovny. Jak prokázala studie z roku 2004, děti, které si své pohybové dovednosti na hřištích zdokonalily již v raném dětství, vykazovaly v pozdějším věku podstatně nižší sklony k úrazům. Vzhledem k tomu, že současná mládež tráví čím dál více času v pohodlí domova, vyzval loni zastřešující svaz německých zákonných úrazových pojišťoven k budování většího počtu hřišť, která by v dětech cíleně pěstovala takzvanou „kompetenci k riziku“.

Hřiště, která děti záměrně vyvádějí z komfortní zóny

Jak by taková hřiště mohla v praxi vypadat, naznačuje veletrh volnočasových a sportovních zařízení, jenž se tento týden koná v Kolíně nad Rýnem. Společnost Berliner Seilfabrik, výrobce prolézací věže Triitopia, zde představí zbrusu novou, sedmimetrovou „věž DNA“ a desetimetrovou konstrukci „Tower4“ s točitou kovovou skluzavkou, jež poslouží jako zasloužená odměna pro nadšené šplhavce.

„Naše konstrukce v posledních letech výrazně povyrostly,“ podotýká spoluředitel David Köhler, jehož firma vyrábí lanová hřiště již od sedmdesátých let.

„Když děti do našich sítí vlezou poprvé, mohou pociťovat určitou nejistotu. Paradoxně právě to činí tyto prolézačky ještě bezpečnějšími. Když se totiž cítíte nejistě, dáváte na sebe o to větší pozor.“

Od dobrodružných hřišť k novému standardu

Díky intelektuální tradici, která přistupuje k dětské hře se vší vážností, a zásluhou rozmanitých volných prostranství, která v městské zástavbě zbyla po druhé světové válce, se Německo může pyšnit dlouhou historií experimentálních hřišť. V řadě měst tak narazíme na takzvaná „hřiště z harampádí“. Ukázkovým příkladem je berlínské Kolle 37, kde si děti mohou budovat vlastní konstrukce a dospělým je sem vstup povolen pouze jediný den v týdnu. Hranice mezi těmito dobrodružnými areály, německy Abenteuerspielplätze, a tradičními hracími plochami v současnosti čím dál více mizí.

„Tradiční svatá trojice dětských hřišť, houpačka, houpadlo a skluzavka, je dnes již na ústupu,“ konstatuje Steffen Strasser ze společnosti Playparc, jež se řadí k přibližně šedesátce německých výrobců, kteří svými herními prvky nejenže zásobují odhadem 120 tisíc tuzemských hřišť, ale úspěšně je vyvážejí i do celého světa.

V Kolíně nad Rýnem představila společnost Playparc svou řadu plošin Etolis, jejíž dominantou jsou záměrně rozkývané visuté lávky, opatřené pouze střídmým zábradlím a zcela postrádající záchranné sítě. Při pouhé zmínce o nízkých plošinách obložených gumovými rohožemi, které na britských a amerických hřištích dodnes představují všudypřítomný standard, se Strasser viditelně pobouřil.

„Moderní hřiště zkoumají hranice toho, co předpisy ještě dovolují,“ říká Strasser. „Když navrhujeme nové konstrukce, snažíme se do nich zabudovat výzvy, třeba překážku, kterou dítě devětkrát nezdolá, ale napodesáté se mu to povede.“

„Moderní hřiště testují samotné hranice toho, co ještě stávající předpisy umožňují,“ vysvětluje Strasser. „Při navrhování nových konstrukcí se do nich cíleně snažíme zakomponovat nejrůznější výzvy. Příkladem je překážka, kterou dítě devětkrát nedokáže zdolat, avšak na desátý pokus konečně uspěje.“

„Naším cílem je dopřát dětem maximální možnou volnost a současně jim zaručit co nejvyšší míru bezpečí. Rozhodně se však nesnažíme za každou cenu předejít každé potenciální zlomenině.“

Přísná pravidla jako podmínka větší svobody

Německo bývá zpravidla vnímáno coby politicky i ekonomicky obezřetný národ, jehož každodenní chod svazuje rigidní systém pravidel a předpisů. V kontextu dětských hřišť se však tento stereotyp ukazuje jako do značné míry zavádějící. Paradoxně je to totiž právě striktní dohled nad dodržováním norem, co zde utváří prostor pro kulturu, jež riziko vědomě akceptuje.

Vybavení německých hřišť certifikuje organizace TÜV, která tamním řidičům zajišťuje obdobu naší technické kontroly vozidel. Věž Triitopia ve čtvrti Frohnau je z toho důvodu zabezpečena soustavou desek a sítí tak, aby žádné dítě nemohlo spadnout z výšky přesahující tři metry. V samotném nitru konstrukce pak maximální délka případného pádu činí pouhých 1,8 metru. Informační tabule navíc na rodiče apeluje, aby dětem sejmuli cyklistické přilby, a zcela tak eliminovali riziko uškrcení.

Může německý model inspirovat svět?

Jakmile prolézačka úspěšně projde certifikačním procesem organizace TÜV, představuje získaný atest pro výrobce pádný štít v případných soudních sporech o odškodnění za úrazy. Naproti tomu ve Spojených státech, kde ve většině tamních jurisdikcí provádějí certifikaci přímo subjekty uvádějící konstrukci na trh, jsou tvůrci vůči žalobám nepoměrně zranitelnější. Z toho důvodu se často uchylují k podstatně konzervativnějším bezpečnostním řešením.

TÜV rovněž školí své vlastní inspektory, jež cíleně vede k tomu, aby předpisy neuplatňovali vždy doslovně, ale aby k případným rizikům zaujímali flexibilní a kontextuální postoj. Naproti tomu britský normalizační úřad British Standards Institute samotná hřiště neprověřuje a tuto agendu deleguje na soukromé subjekty, což může v praxi snadno sklouznout k alibistické kultuře pouhého „odškrtávání kolonek“.

I přesto by se tyto závratné německé prolézací konstrukce mohly brzy stát inspirací pro budování hřišť ve Velké Británii i ve Spojených státech. Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO) totiž v současnosti podrobuje revizi příslušné normy pro sportovní a rekreační zařízení a do budoucna by mohla projektanty vést k tomu, aby při svých návrzích zohledňovali nejen možná rizika, nýbrž i nezanedbatelné přínosy rozkývaných lávek, asymetricky umístěných schůdků a prolézaček tyčících se do výše korun stromů.

„Postoje se pozvolna proměňují,“ upozorňuje David Ball, profesor řízení rizik na Middlesex University. „V Británii si lidé postupně začínají uvědomovat, že se hřiště stala až příliš sterilními. Budeme‑li na ně nahlížet výlučně jako na soubor potenciálních hrozeb, zákonitě nám unikne cosi zcela zásadního.“

Zdroj: The Guardian